Pověsti

POVĚSTI Z ÚZEMÍ OBCE BLATCE,  RESP. Z ÚZEMÍ OSAD, Z NICHŽ SE OBEC SKLÁDÁ

Založení Housky
Pověst praví, že hrad, či přesněji řečeno ‘hradiště’ *), založil roku 878 muž jménem Slavibor. Slavibor nebyl leckdo… (což se ostatně u zakladatele hradu dá předpokládat). Slavibor byl vojvodou Pšovanů obývajících pás země na severním břehu Labe – přibližně od Jizery k dnešnímu Štětí (sídelní hrad Pšov = dnešní Mělník). A byl to prý dobrý vládce, který myslel na svůj lid… Ale nejen to. Byl i otcem slavné Ludmily, manželky prvního doloženého Přemyslovce, českého knížete Bořivoje I. a babičky Svatého Václava. **) Měl-li Slavibor jaké mužské potomky, to není úplně jasné. Nicméně hradiště Houska bylo údajně postaveno právě pro jeho syna, švarného mladíka jménem Housek. Tak to alespoň tvrdí kronikář Hájek z Libočan. V této souvislosti se též vypráví, že hradiště mělo stát na temeni jednoho z vrcholů masivu dnešního Zámeckého vrchu. Avšak ukázalo se, že podloží skrývá značnou trhlinu, takže stavba byla posunuta na jiné místo – na pískovcový skalní suk níže pod vrcholem. Když pak hradiště stálo, pukla prý v nedalekém lese skála a z ní vyšli duchové. A ti nejenže na sebe přijímali ohyzdné  podoby, čímž náležitě lekali lidi, ale co horšího: škodili úrodě. Hradiště tak bylo nakonec prý na pár století opuštěno…
*) Jako středověký hrad byla Houska založena snad již Václavem I. (+ 1253) či později Přemyslem Otakarem II. (+ 1278).

**) Ostatně, barokní(!) socha Sv. Ludmily od neznámého autora stojí na Zámeckém vrchu na dohled od hradu.
_______________________________________________________________________________________________

Tajnosti Zámeckého vrchu
– Díry do …
Z pověstí je těžké odhadnout přesně, kde by ona výše zmíněná trhlina měla být. Jedno podání tvrdí, že pukla stěna pod hradem, jiné (jak psáno výše) dí, že právě kvůli předem objevené trhlině na Zámeckém vrchu bylo pro hradiště zvoleno jiné místo, další říká, že se jedná o i dnes patrnou díru do země pár desítek metrů severozápadně od hradu (přičemž poslední dvě možnosti se navzájem nevylučují). A navrch je tu ještě jedna díra pro změnu východně. Funkcí otvorů obvykle bylo, že jimi vycházeli jednak oni duchové či rozličné další bytosti a jiné verze zase praví, že se jednalo o díru přímo do pekel, jíž se drali na svět za svými úkoly čerti.

______________________________________________________________

Díra I.
Na západním ostrohu Zámeckého vrchu byla snad kdysi předsunutá bašta se studnou. Kromě toho, že tu údajně ústila chodba spojující toto místo s nedalekým hradem, proslula díra zejm. tím, že zde strašily zřejmě všechny možné bytosti strašením se zabývající, samozřejmě, vč. čertů. Potíže s dírou nabyly časem takových rozměrů, že se ji obyvatelstvo pokoušelo celkem marně zasypávat značným množstvím materiálu. Podařilo se údajně až po experimentu s odsouzencem (viz níže pověst ‘Odsouzenec’), někdy na počátku 17. století. Nu, nebylo do té doby v okolí Housky zřejmě radno být hříšníkem…*).  A aby byla věc pojištěna, byl nad zasypanou dírou přibližně v téže době (někdo ovšem říká, že již         o 100 let dříve) postaven kostelík Nejsvětější Trojice. Komupak z duchů či čertů by se chtělo vylézat na svět přes křesťanský svatostánek… Jiná verze ale praví, že se díra uzavřela prakticky sama – sice s jistým lomozem, který poděsil jednoho sedláka, ale bez dalších následků. Na oslavu čehož byl právě postaven svatostánek. Kostelík pak zanikl v první třetině 19. století.
*) Zdá se ale, že tradice zasypávání zůstala živá. Patrné jsou důkazy o tom, že se někdo pokouší zasypat okolní rokle svým odpadem, s jehož odklízením má pak zdejší obecní úřad nemalé starosti…                                                                                                       ______________________________________________________________

Díra II.
Další vyprávění umísťuji díru přímo do hradu či pod něj. Jedna z čertovských pověstí kupříkladu praví, že díra byla pokusem o vykopání studny při budování hradu. Jenže se      v ní zalíbilo ďáblovi, ten ji osídlil a k vodě lidi už zlomyslně nepustil. Proto prý je i dnes       v příhradní osadě Horní Houska těžké dovrtat se vodní hladiny… O skalní puklině se hovoří také v souvislosti s hradní kaplí. Důkazem její existence se jeví být i vlhkost stoupající po stěně kaple a projevující se přítomností mechu. Ta by, podobně jako kostelík, měla uzavírat cestu z nitra země (ďáblům?; duchům?; či tzv. ‘nelidem’?). A právě to se uvádí jako další mýtický důvod zbudování hradu: Neměl ani tak bránit tomu, aby někdo pronikl dovnitř, jako spíše tomu, aby se někdo (nebo něco) nedostal(o) ven… _____________________________________________________________

Díra III.
A ještě jedna díra je ve hře…  Po zasypání otvoru na skalním ostrohu našel prý místní kovář a mlynář nedaleko hned díru další. Ta pak byla známa tím, že z ní k večeru vylézali černý pes, černá slepice a černý kůň (všechna zvířata navíc porůznu světélkovala či dštila oheň a dým). A přes den z tohoto plodného otvoru zase vycházel bezhlavý myslivec. ______________________________________________________________

Díra IV.
A konečně: Nedaleko od hradu, východním směrem, se údajně nacházela bezedná studna. Samozřejmě – mezi lidmi vzniklo domnění, že čertovská cháska může pronikat nahoru na zem i tudy. I  zasypávalo se a zasypávalo. A zasypávalo se marně. Bylo tedy rozhodnuto otvor zakrýt kamennými deskami. A aby byla celá věc pojištěna, byla nad studnou vztyčena trojboká kaplička, kterou nesmetl ani čas ani člověk a na mapách i na místě ji najdeme pod názvem ‘Luňákova’.
*) Luniak byl sedlák a sládek pivovaru, kdysi jen pár desítek metrů na východ od hradu stojícího. Mimochodem: Kaple byla zasvěcena Nejsvětější Trojici stejně jako kostelík na ostrohu u hradu. Není vyloučeno, že ústní podání obě stavby zaměňují.          ______________________________________________________________

„Díra V.“
Ale je tu ještě pátý otvor. Či spíše tunel. Je v uvozovkách, protože se vymyká svým účelem či funkcí všem čtyřem výše uvedeným. Tentokrát nejsou ve hře jiné světy, peklo či tajemné bytosti, ale další „folklor“ starých hradů: podzemní chodba umožňující únik obyvatel či obránců pevnosti ve chvíli, kdy šlo hodně „do tuhého“… V našem případě by šlo únik do Houseckého dolu pod hradem. Chodba by měla začínat v jedné z panských komnat nebo ve sklepení Housky, brzy se měla vnořit pod zem a vyústit kdesi u rybníka pod Olejnou horou. Tak se nazýval výběžek masivu Zámeckého vrchu téměř proti dolnohousecké hospodě.      A vskutku – ještě v 19. stol. byla prý v kopci patrná jakási – do jeho hloubi jdoucí – díra … *)
*) Jiná verze praví, že chodba nevedla až dolů do housecké rokle, ale končila v pivovaru, který stával cca ve třetině svahu Zámeckého vrchu, nedaleko hradu. Nu – konec tajné chodby v pivovaru, to nezní špatně! V tom případě by se dalo usuzovat, že chodba mohla pilně sloužit zejména v časech míru … Přesněji řečeno: sice jako úniková, ale ne před cizí soldateskou, nýbrž před vlastními ženami …                                                       ______________________________________________________________

– Odsouzenec
S houseckou dírou do země se pojí ještě několik verzí hrůzyplné pověsti o odsouzenci. Díra totiž nejen děsila, ale též lákala zvídavé k průzkumu. V hradním vězení tak seděl kdysi (prý v 16. stol.) zloduch, snad loupežník či žhář, který měl za své konání zaplatit životem.            I rozhodl hradní pán, že nabídne odsouzenému obchod. Výměnou za život se nechá tento spustit na laně do díry. A stalo se. Jenže netrvalo dlouho a dotyčný spustil v díře velký rámus. Nelenili a vytáhli ho tedy zpět. A jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že místo mladíka vytáhli šedivého, chvějícího se starce. Podal podle různých verzí různá svědectví: buď že viděl ďábly a hrůzy pekelné nebo že sice neviděl nic, avšak ‘jen’ slyšel strašlivý křik a nářek a cítil příšerný zápach… Milost mu nebyla už nic platná. Jedna z pověstí praví, že záhy skonal.                                                                                                                _____________________________________________________________

– Stopa po čertovi
Nedaleko pod hradem, na úpatí Zámeckého vrchu, (v lese poblíž silničky jdoucí z Horní na Dolní Housku, u zatáčky na konci prudšího klesání) se na kraji lesa nachází balvan. Na něm  zanechal otisk kopyta a řetězu sám čert. Důvodem bylo podle všeho to, že transportoval do pekla tučného hříšníka, snad sedláka a byv tímto nákladem znaven, usedl na balvan. A do pískovce se tak otiskly jeho ďábelské atributy …                   _____________________________________________________________

– Další bytosti
K duchům a čertům přidávají pověsti též hejkala, tančící divoženky a ohnivého muže. Ti všichni ‘operovali’ u hradu nebo pod ním. Na hradě pak kromě Černého muže (viz o něm   v pověsti o Orontovi níže) možno spatřit i Černého mnicha bez tváře. Ten střeží pekelný otvor a lidem neublíží.
______________________________________________________________

– Houska a Bezděz
Kromě toho, že obě stavby nabývaly podoby středověkého hradu zřejmě ve stejné době, zachovaly se pověsti i o jejich dalších ‘spojitostech’.                                         _____________________________________________________________
Drát a akustika
Jedna praví, že svého času žili na obou hradech páni, kteří byli dobrými přáteli a rádi spolu trávili čas. Jenže s přibývajícím věkem a ubývajícími silami bylo obtížnější a obtížnější dostat se jeden ke druhému. A tak vymysleli znamenitou technickou pomůcku. Mezi oběma hrady natáhli drát. A po něm si pak posílali nejen vzkazy, ale i lahve… A věc šla ještě dále. Náhodně prý posléze zjistili, že postaví-li se na určité místo na Bezdězu i na Housce a jsou-li příznivé povětrnostní podmínky, mohou dokonce slyšet, co jeden na druhého ze svého hradu volá… Bohužel, nikdo zatím nezjistil, kde se ta místa na obou hradech nalézají.
________________________________________________________________

– Loupežníci
Tak jako jižněji položený hrad Kokořín měl své Petrovské, ani Housecko nemohli minout lupiči. Hovoří se např. o tvrzi loupeživého rytíře Půty pod hradem nebo o loupežníkovi řečeném Buršák. Dnes tak vlídný Housecký důl *) byl v těch časech vůbec považován za místo jaksi nebezpečné…
*) Dnes může být Housecký důl nebezpečný především kvůli řidičům, kteří na úzké silnici mezi Tuboží a Horní Houskou nedodržují stanovené rychlosti. Jinak je obýván a – kvůli přítomnosti hostince – navštěvován zdejšími lidmi jsoucími vesměs dobrého zrna. Je tu ale zajímavost pohybující se „na hraně“ pověsti. V dole údajně stála osada (či dokonce městečko) Sychrov, (Sichrow, Sichrov). Nic bližšího o ní není známo. Literatura Sychrov buď nezmiňuje nebo o něm hovoří jako o vsi existující „podle pověsti“ nebo ji lokalizuje neurčitě či ji umísťuje právě do Houseckého dolu, a to jako městečko původně existující, avšak zaniklé. Sychrov ale zřejmě skutečně existoval. Doložit to lze patrně záznamem           v Zemských deskách k roku 1545 nebo zmínkou u Palackého uvádějící Sichrov příslušný    k Housce (jehož polohu však již nelze – k r. 1848 – určiti). Osada patrně zanikla ještě v 16. stol. nebo krátce na to, za třicetileté války. Za zmínku tu ovšem stojí, že (pravděpodobně)   v blízkosti Houseckého dolu se též nacházela usedlost podobného jména, totiž St(i)rkov… _____________________________________________________________

Kožený most
Tato pověst náleží zčásti ještě do předchozí kapitoly o Bezdězu a Housce a dá se říci, že dále rozvíjí její téma. Současně je však z rodu těch ‘loupežnických’. Na obou hradech se kdysi usídlili dva rytíři-ničemové, kteří kradli a vraždili. Toto povolání je natolik sblížilo, že pokud právě někde netropili zlé skutky, popíjeli spolu a vůbec všelijak vyváděli pro svou potěchu. A aby byla jejich setkání snazší, nechali prý vybít v dalekém a širokém okolí hovězí dobytek a z kůží vyrobit most mezi oběma hrady! *) Byl dokonce jaksi ‘sklápěcí’ – oba chlapíci vlastnili klíč, kterým když otočili, most se buď napjal a bylo možné po něm přejet nebo se naopak uvolnil do klidové polohy. Housecký rytíř (a aby nebylo pochyb,       o jeho charakteru, podle jedné z pověstí byl zván Smrtihlavem) však prý jednou ukořistil krásnou dívku, do níž se zamiloval a hodlal ji pojmout za manželku. **) Dívka v zajetí mocně strádala, což nakonec pohnulo citem babice, která pánovi z Housky rytíři posluhovala a byla jeho důvěrnicí. A tak, když se jednou lotr vracel po napnutém mostě zase na Housku, baba vytáhla ze skrýše jeho klíč, most povolila a rytíř se kdesi poblíž hradu zřítil a zabil. Jen zkamenělá hlava jeho koně prý trčí ze země nad roklí u hradu.  Obě ženy pak Housku opustily a o jejich dalších osudech pak už není nic známo.
*)  Pověsti o kožených mostech byly na severu Čech v oblibě. Ostatně, jen na Kokořínsku měl být podobným způsobem spojen ještě hrad Kokořín s osadou Hradsko na druhé straně dolu (ano, s oním možným Canburgem, i díky němuž měla česká vojska roku 805 odolat přesila Karla Velikého – to, že Canburg byl právě v místě dnešního Hradska ale není definitivně doloženo). A i k tomuto mostu je vázána pověst o lupiči, dívce a stařeně.              **)  Jiný zdroj role obrací. Ženit se prý hodlal bezdězský, kteroužto pošetilost se mu snažil housecký rozmluvit. Činil tak sice prozíravě, ale – jak se záhy ukázalo – marně …                  I bezdězský spadl z mostu.                                                                                     _____________________________________________________________

Oront I.
Klíčovou roli v pověstech o loupežnické historii Housky a jejího okolí však sehrál jistý Oront. Nuže, to bylo tak: Oront byl zřejmě švédský důstojník, který po skončení třicetileté vojny zůstal a osídlil Housku. A on i jeho chasa přepadali a kradli ani ‘poledne nedrželi’.*) Ba i na města si troufli. Oront snad byl dokonce – podle jednoho podání – jakýmsi ‘kmotrem’ i dalších lupičských band… Mělničtí měšťané tedy usoudili, že jeho řádění nutno učiniti přítrž a vypsali na jeho hlavu pěknou sumu. A tehdy se spojili dva zdejší myslivci, jistý Jiranda z nedaleké Stránky (za Mšenem) a jistý Mazanec z vísky Olešno (nad Rájem). Oba se pak vydali do Střezivojic (jihozápadně od Housky**)), kde jim v čarovných praktikách zkušený kovář ulil za přísných technologických podmínek (o půlnoci!) koule. Ty měly mít onu čarovnou sílu ku zmarnění loupežníka. Při vzápětí následujícím tréninku se ukázal být lepším střelcem Mazanec. Když dobře vyzbrojení myslivci (a s nimi pár dalších lidí) dorazili ještě téže noci k Housce, byl to tedy právě Mazanec, který zaujal palebné postavení na půdě ruiny domu vedle hradu. Poté se Jiranda, stoje na skále, jal vyvolávat Oronta. Ten skutečně vystrčil hlavu z okna (dnešního Loveckého salonku) s dotazem, co dotyčný chce. A právě v tom okamžiku ho Mazanec do této hlavy trefil. Vyprávění události si navíc nenechalo ujít příležitost k tomu, aby ještě vložilo kácejícímu se Orontovi do úst odkaz jednak na místní mýtickou havěť a jednak na to, že on sám mohl být již za života ve spojení s temnými silami. „Sem s mojí černou slepicí!“, či cosi podobného měl lupič před skonem ještě zvolat. Dalším strategickým tahem pak bylo, že myslivci začali pálit ze všech zbraní, které s sebou měli a voláním vytvářet dojem, že před Houskou stojí značný voj lidí. Těch pár, kteří je provázeli se posléze k povyku přidalo, což Orontovu chásku v síle asi deseti-dvanácti mužů vyděsilo tak, že se vzdala. A byl to prý stránecký pivovar, kde záhy vypuklo bujaré veselí oslavující dobré dílo. Další den pak skončili loupežníci na Mělníku      a čekala je šibenice. Myslivci si za odměnu odnesli svých sto tolarů. A Mazanec pověsil      v   Olešně ručnici, kterou trefil Oronta, na hřebík s tím, že už z í nikdy nevystřelí. Doufejme, že mu to vyšlo… ***) Oront se ale prý, hledaje svou slípku, zjevuje v noci na hradě jako Černý muž.
*) Faktem je, že Švédové na konci války v kraji skutečně loupili…                                           **) Jiný zdroj sice tvrdí, že šlo o Snědovice, avšak ty jsou až blíže Štětí, což by bylo vzhledem k operaci na Housce značně ‘z ruky’.                                                                            ***) Mimochodem, na Housce – poblíž místa rodinné slávy – později kovářoval potomek (či potomci?) úspěšného střelce Mazance. Jeden z Mazancových potomků snad ještě na začátku XX. stol.                                                                                                        _____________________________________________________________

Oront II.
K Orontovi a k osadě Houska (tedy tentokrát nikoliv ke stejnojmennému hradu) se ale váže ještě další podání. Mrtvý Oront byl prý zahrabán – slyšte! – pod podlahu v jedné                    z obytných místností  housecké kovárny … *) Časem se pak prý skutečně pod podlahou našla kostra s prostřelenou lebkou. K Orontově poslednímu odpočinku se údajně váže řada pověstí. Nám je známa z literatury pouze jedna. Ta však – samozřejmě – nakonec nevypovídá ani tak o Orontovi, jako o lidech. Kdysi dávno se v kovárně zastavil jakýsi obchodník s žádostí o noclech. Kovář nebyl proti, jen upozornil cestujícího, že právě nemá dost materiálu do slamníku a nabídl nocleh na lavici … v místnosti, kde pod podlahou dlel nebožtík … To ovšem návštěvník netušil a nocleh ochotně přijal. V noci ale sešla ze své komůrky do téže místnosti kovářovic děvečka. Bolely jí zuby a hledala úlevu v tom, že si je – opět slyšte! – posolí … Spícího cesťáka si nevšimla. Sůl ale nepomohla, a tak se nešťastnice usadila ve světnici a hlasitě štkala a žalovala na své zuby. Nu – není těžké si domyslet, co následovalo. Scéna, jejíž princip jest nám znám z mnoha grotesek a komedií: Cesťák procitl, začal se zvedat, polekal děvečku, ta se rovněž zvedla, tu se – vida ji – polekal i kupec a vzápětí následoval oboustranný úprk. Obchodník se (celkem nerozumně …) domníval, že dívka v noční košilce jest duchem. Místních mrtvol znalé děvče pak při pohledu na chlápka zase nabylo přesvědčení, že jde o Oronta, který vylezl      z hrobu … Cestující prý prchal z Housky až na Blatce, kde probudil hostinského, aby se mu svěřil s tou hrůzou (no jistě! komu jinému se s takovým zážitkem svěřit…). Děvče se zase hned po ránu pustilo do rozhlašování toho, že Švéd z mrtvých vstal … Vše nakonec uvedl na pravou míru kovář, který – ku svému pobavení – velmi rychle pochopil, co se tu v noci vlastně stalo … Tentokrát v tom byl tedy nebohý loupežník nevinně.
*) Viz poznámka ***)  u předchozí pověsti.
_____________________________________________________________

– Alchymista
Tobiáš Hrzán z Harasova, který dlel na Housce v polovině 16. stol., se rozhodl získat elixír mládí. Nu, v té době bylo k získání něčeho takového nezbytně třeba mít alchymistu.            A alchymisté, jak známo, se dodnes netěší úplně dobré pověsti. Němec, kterého si Hrzán na Housku pozval, takovou pověst jen potvrdil. Když zjistil, že šlechtic nemíní investovat své prostředky nadarmo a očekává skutečné výsledky, rozhodl se upořádat zásadní představení. Chystal se vyčarovat před zraky pánovými psíka, kterého si dovezl a o jehož existenci zatím nikdo nevěděl. Noční performance měla proběhnout tak, že alchymista bude čarovat nad  různými roztoky, koncentrovat lupou měsíční světlo, huhlat a tak podobně a výsledkem bude, že z bedny pod křivulemi vytáhne čoklíka. Jenže Hrzán byl muž netrpělivý. Když alchymista začal svou práci, posedl ho neklid, který nakonec vyústil   v to, že hradní pán vyskočil a kopl do bedny. A místo slibovaného ‘hlasu všehomíra’ uviděl notně polekané psisko… A tím zřejmě alchymistická historie Housky skončila.
______________________________________________________________

– Průchody do ‘jindy a jinam’

Na pověsti tohoto typu bylo založeno zřejmě už dávno, tehdy, když se usuzovalo, že díry na Zámeckém vrchu vedou do pekel či do světa ‘nelidí’ a tak podobně. Vyprávění, která tu chceme zaznamenat, jsou však mladá. A příznačně se váží k romantikou opředené osobě   K. H. Máchy. A nejsou pověstmi v pravém smyslu slova. Jde spíše právě o reakce na pověsti o zdejších branách do jiných světů a časů.  Ostatně, jedna z teorií připouští              v  oblasti ještě před slovanským také osídlení keltské. A to vede k úsudku *), že jméno Houska může vycházet z keltštiny. Keltské (foneticky) Gos-ca nebo velšské Gos-c lze přeložit jako ‘brána’…
*) Např. na http://www.paranormalnijevy.cz/2012/05/31/hrad-houska-brana-pekla-nebo-rada-vymyslu/                                                                                                 _____________________________________________________________

Máchovy výlety do 30. let 20. stol.
A tady máme téma nejprve jako námět beletrie. V uvedeném čase trávívala své prázdniny  u babičky na Blatečkách dívka Marie(!), která se v létě 1938 zakoukala do romantického mladíka. Nebyl jím nikdo jiný, než K. H. M., který se prasklinou ve skále pod hradbami Housky přemísťoval mezi časem svým a časem o sto let pozdějším.                    _____________________________________________________________
Máchova cesta do roku 2006
Z roku 1836 má pocházet dopis K.H. Máchy příteli, v němž je vylíčeno, jak básník, přijda   v noci na Housku, vydá se otvorem do podzemí a tudy se dostane do roku 2006. A dlužno dodat, že se mu v tomto čase z mnoha důvodů nelíbí. Naštěstí se zase vrací do své doby      a na Housku.
*) Dopis viz např. Konopásek (2003) nebo např. http://cody.mysteria.cz/magie/houska/macha.htm. Byl původně publikován v knize MYSLIVEČEK, M., KOUBOVÁ, L., VRBENSKA, F. Čas hradů v Čechách III. Praha: Horizont ,1996. „Avšak  pozor! Podle spoluautorky knihy, je v ní prý jedna jediná mystifikace – totiž právě Máchův dopis…“ (Valenta: 2008, s. 217)     _____________________________________________________________

– Z Konrádovského dolu
Studánka v Konrádově
Za bývalou školou v Konrádově se nalézá studánka. Říká se, že má velkou léčivou moc. Lidé  z okolí sem jezdí pro vodu, o níž se říká, že je zázračná. Dovede prý uzdravit snad všechny choroby. Již několikrát tu byl také spatřen přízrak dívky, která v noci, v dlouhém bílém hávu, rovněž přicházívá ke studánce pro vodu.                                              _____________________________________________________________

Nika *) ve skále nad silnicí u Blateček
V západní části Konrádovského dolu (dříve zvané Mordová či Vražedná rokle) před obcí Blatečky je ve skále u silnice nika. Podle vyprávění v ní byl ještě počátkem 80. let XX. stol. obrázek Panny Marie s bledě modrou plachetkou kolem hlavy. Obrázek prý občas zmizel, ale brzy se zase objevil (…). Proč byl obrázek ve výklenku? Ústní podání praví, že po staré cestě, která vedla nahoře na skále, v níž je dnes výklenek, jel povoz tažený párem koní. Kolem pobíhalo hříbě. Koně se však (snad kvůli skotačení nezvedeného koňského výrostka) splašili a povoz se zřítil ze skaliska dolů. Naštěstí se nikomu nic nestalo, a tak jako výraz vděčnosti nechali zachránění vytesat niku, do níž umístili obraz Panny Marie. **)
*) … neboli výklenek …                                                                                                                        **) Dnes je ve výklenku umístěn (péčí okrašlovacího spolku Pšovka) keramický obraz Sv. Christofora od J.Valenty, keramika z Housky.

_____________________________________________________________
Literatura:                                                                                                                                                 – BERNAU, B. Der politische Bezirk Dauba. Dauba: Dauba-Wegstädtler Bezirks-Lehrerverain, 1888.                                                                                                                                 – CINIBULK, J. B. Průvodce údolím Kokořínským a Mšenským Švýcarskem. Mělník, 1911. – DOLEŽALOVÁ, J., UZEL, K. Máchův kraj – Kokořínsko. Praha: Regia, 2007.                      – DULÍK, S. Doksy a okolí na starých pohlednicích. Hostivice: Baron, 2009.                                                                                                                                                          – HEBER, F.A. České hrady, zámky a tvrze. (1844) Český překlad: Praha: Argo, 2006.          – HOFFMANN, Z. Pověsti z Podbezdězí. Bělá po Bezdězem: Město Bělá pod Bezdězem; Mladá Boleslav: Okresní muzeum Mladá Boleslav, 1999.                                                               – KINSKÝ, B.  Dubské Švýcarsko. Semily: vlastním nákladem, 1936.                                                                                                                                                            – KONOPÁSEK, M.  Historie hradu Houska. [online; 2012-7-1] Dostupný na:     http://www.hradhouska.cz/index.php?menu=historie – KONOPÁSEK, M. Kastelán             o Housce. Houska, 2003.                                                                                                                       – MUSIL, J. F. Tajemný hlas minulosti. Praha: Nakladatelství lidových novin, 2002.             – OSPALÍK, D. Prokletý hrad Houska aneb Hynkovo tajemství. Litoměřice: Ossonic, 2007. – PETIŠKA, E. Vyprávění o hradu Pšově. [online; cit. 2012-6-30] Dostupný na:     http://www.melnik2000.cz/historie/petiska.htm – RESL, V. Pověsti Máchova kraje. Liberec: Krajské nakladatelství Liberec, 1957.                                                                                   – SOMMER, J.G. Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt. II. Bunzlauer Kreis. Prag: J. G. Calveschen Buchandlung, 1834.                                                        – ŠIMÁK, J. V. Kniha o Housce. Praha: nákladem zboží houseckého, 1930.                              – VALENTA, J. Scénologie krajiny. Praha: AMU – KANT, 2008.                                                 – ZUBÍK, J., HOUŽVA, J. Pověsti z Kokořínska a Mšenska. Mělník: Okresní muzeum, I. díl 1994; II. díl. bez data.                                                                                                                              – ZUBÍK, J.,  HOUŽVA, J. Pověsti z Kokořínska, Mšenska a Podbezdězí. Mělník: Okresní muzeum, 1996.                                                                                                                   ____________
Vyprávění:                                                                                                                                                 – O konrádovské studánce – podle vyprávění J. Paclta (2012).                                                     – O výklenku u Blateček – podle vyprávění Z. Bláhové (určeného okrašlovacímu spolku Pšovka, 2012)                                                                                                               ____________
Poděkování:                                                                                                                                              – J. Adamovičovi za varianty některých pověstí a geologické konzultace.                                  – J. N. Jiřištěmu za informaci o osadě Sychrov (čerpanou z práce A. Profouse Místní jména v Čechách. IV., Praha: Česká akademie věd a umění, 1957, s. 264 a z díla F. Palackého Popis Králowstwí Českého. Praha: J.G. Kalve, 1848, s. 601).                                                                                                                                                             – M. Konopáskovi za konzultaci k hradní chodbě.                                                                            – J. Pacltovi za zapůjčení některých textů a za pátrání po dnes již zapomenutém názvu Olivetské (či spíše Olejové/Olejné) hory v Houseckém dole, nazvané tak – podle Kinského – proto, že se tu byl lis na řepkový olej.                                                                                              – J. Plškovi za kopie některých zdrojů.                                                                           ____________
Dostupné na: http://blatce.cz/o-obci/povesti/
© 2. verze – OÚ Blatce; J. Valenta – 2013